Duben 2011

Hryžeš mou kůru mozkovou

29. dubna 2011 v 0:13 | Lola |  Blah blah kecy kecy


Byla jsem mimo. (jsem doteď)
Dělala zbytečnosti. (dělám doteď)
Co teprv procházky v dešti a skákání přes kaluže. Dítě.
Jen tělo.
Visím na pomyslném laně a je dost možné, že to je šibenice.
Přitom se nic nestalo. Jsem to asi já.
Běžím jako o život, i když na mě nic nečeká.
Tohle je pravda, realita.
Počkám až budou z nebe pršet hvězdy.
Počkám až budu moct.
A všechny ty milý komplimenty, co mi skládaj, pro mě nic neznamenaj.
Fantazírování o budoucnosti.
Při smyslech mě udržuje tvá ctnost.


I will be king
And you, you will be queen

Jsem panenka z porcelánu

25. dubna 2011 v 23:51 | Lola |  Blah blah kecy kecy


(ehm, jo moje oko...oko podivný barvy)

Svět je zvláštní. Je jako sen uvnitř jiného snu, ze kterého se nemůžu probudit.
Jsem docela jistě feťačka.
Ukážeme si své rány, pak mi vyreješ tvé jméno do paže.
Navždycky.
Hlavou se mi linou sebevražedný myšlenky.
Nemůžu spát.
Můžu to zkusit znova.
Střep z mého srdce ucpal aortu.
Mám krvavé oči a rozdrápané ranky.
Chtěla bych vědět, ale jsou tu jenom slova.


Schované stvoření

16. dubna 2011 v 18:13 | Lola |  Blah blah kecy kecy


Nesnášim to práskání dveří a vrzání podlah.
Neni nikdo, kdo by tu teď byl. Vždycky to tak je.
Nepomáhá ani pohled na venkovní svět.
Zabedním se.
Nebo se mám utopit?
Řekni.
Mé rozklepané tělo.
Bolavé rány.
Naděje odešla, co zbývá?
Hlava stisklá u kolen, chtíč.
Chtíč být pryč.



Zaprášené řasy

14. dubna 2011 v 21:08 | Lola |  Blah blah kecy kecy


Dnešek je zabitý, cítím to ve vzduchu.
Neviditelné bolestné modřiny.
Bez pádu s občasnými úpadky.
A občasné zmínky o tom, jestli se máme zabít.
Můj křik se schová za úsměv.
Cítim to já, cítíš to ty.
Tak tohle je svět.
Pozoruji lidi jako vrána a taky se tak směju.
Směju se jako šílenec ve svém černém peří.
Když říkáš věř mi, tak ti věřím.
Někdy nezbývá nic jiného než se utopit v tichu.
Pak se mi vkradeš do mysli, je mi krásně, přichází agonie.
Jenže potom si vzpomenu na realitu.


Chci se ti dostat pod kůži, později do morku kostí.
A je jenom na tobě, jestli to bude pozitivní.
Budu si připadat jako parazit, kterýho tvý tělo hostí.
Ale já chci jenom žít...

Ahoj, jsem Lola a trpím svoucností.

12. dubna 2011 v 23:58 | Lola |  Blah blah kecy kecy


Mám své sny, vrátily se.
Otevřený oči a pomalý dech.
Tlukot srdce.
Plachá mezi klidnýma.
Živá mezi mrtvýma.
Pro ten pocit bych občas i vraždila, teď přišel sám.
Pohádky v hlavě.
Opečovávám, jenom né své okousané prsty.
Prší nám v koupelně modrý déšť, víš.
Kachličky jsou zákeřný a nenechají mne doběhnout.
A ty malý oranžově zbarvený proudečky co se mi vpíjí do tílka mi už vůbec nevadí.
Začíná to bejt jiný. Zvláštní pocity to ve mně vyvolalo.
Mám skoro průhlednou kůži...žíly všude, kde se podíváš.
Až mě budeš vraždit, vyber originální způsob smrti, aby se na to nezapomnělo.
...nejlepší na tom stejně je, že nebudu umírat sama.



Budeme se dotýkat hvězd

11. dubna 2011 v 22:23 | Lola |  Blah blah kecy kecy
Mam krvavě ledový prsty, ale tobě to nevadí, že ne?
Žádný vyjímky.
A něčim tupym to bolí víc, takže si to zapamatujeme.
Jenže ty malý rozklepaný ledový malý ruce už nesnesou víc.
Nemámě ponětí.
Plave to v rozbitym hrnku.
Žijeme si svoje životy.
Pak se jenom smějeme, když v tom rozbitym hrnku plujeme taky.
Na dně.
Splní se naše negativní kdyby, jsme na dně, už dál neplujeme.
Na dně hrnku s prasklinama.
Ve fázi, kdy se válíme v cukru.
Teď mne nebuď, začíná se z toho vyvíjet docela hezkej sen.


Hloupý a němý

7. dubna 2011 v 19:48 | Lola |  Blah blah kecy kecy
Nudila jsem se ve škole a pozorovala lidi.

Kus života nás učí věci, co nikdy nebudeme potřebovat. Je to zbytečný... Uklízení je zbytečný. Proč to dělat, když stejně pak nic nenajdu, vnitřně mě to neuspokojí... Až budu chtít, udělam to. Mám ráda svůj chaotickej prostor. Když to tak vezmu, je tu hodně zbytečných věcí. I vztah asi. Mít vztah je sice vážně hezký, pokud funguje a fungovat bude i dál.
Všechno je to v lidech. Chovaj se jak banda kreténů, který neví a maj jen pitomý vtipy. Oni jsou tady, žerou všechny ty nesmysly, co do nich cpou. Jejich problémy jsou k smíchu... Tím nechci říct, že ty moje kinder-problémy jsou horší, ale nemusím je někomu cpát, aby mě politoval, a dělat z nich nevyřešitelný potíže. To je pěkná blbost. Smutné. Jejich poznámky na mě, na mé přátele. Jako by mě to mělo rozhodit... jenže já si jen řeknu, že jsou naprosto stupidní a jdu dál. Jejich zbytečný činy. To prostě nemůžou jít a držet hubu? Oni si to asi těžko uvědomí. Stádo oveček - hele, ta je nějaká divná, zahlásíme na ní.
Každej den být znechucená z lidí, co míjim. Nejde to moc ignorovat, chce se mi z toho zvracet. E=mc^2, jo, ale pomůže ti tohle, až tě budou mlátit, smát se ti? Ne. Pomůže ti, že doma budeš mít uklizeno? Nejspíš ne... pokud ty pokrytce nebudeš chtít zabít a pak budeš potřebovat odklidit jejich těla, potom by úklid domova byl fajn praxe.
A tak se izolujem od většiny lidí, nacházíme lepší světy, smějeme se "němým hloupým" lidem a kouříme cigarety.
I SEE DUMB NUMB PEOPLE

Terapie

6. dubna 2011 v 20:16 | Lola |  Blah blah kecy kecy
Článek napsán před dvěma dny, ale nešel mi internet, takže ho sem dávám teď.



Divno, zase DIVNO.
Mrtvý tělo v rakvi.
Smutek nevinných dětí.
Škrtance, škrábance.
A nejsem šťastná.
V mém těle je bouře.
Jednu, dvě, tři, čtyři...
Nádech, výdech.
Umřel. Umřem taky, jednou.
Chybí mi. Někdo úplně jiný.
Nevycucám si tě z prstu, i když bych moc ráda.
Vyčaruju si tě z kouře, jednou.
FUCKING FUCK
Je to tak.
Divnota.
Chaotický nesmysly uvolňující nátlak na mé duši.
Lepí se na konečky prstů a nakonec ji máš po celém těle...
...a nejhorší je, že se toho nezbavíš.

Když mám oči jako skleněnky
a má paže se zbarví krví,
mohou za to vzpomínky...

"čistej průstřel, hotovo. barevná symfonie. všechny její myšlenky na zdi.."
Moje asi nejoblíbenější část z jedné pohádky, kterou jsem přečetla už dostkrát.